Ve dnech 11.6. a 12.6. 2018 se třída 2.E vydala na exkurzi do karlovarského kraje. Po čtyřhodinovém přesunu autobusem jsme dojeli na hrad Loket, kde jsme si spolu s průvodcem prošli hrad a to včetně mučírny a věže. Potom jsme trochu zvážněli, jelikož nás čekala výprava do Jáchymova, uranového dolu, kde komunisté zřídili lágr pro nepohodlné politické vězně. Autentické vyprávění našeho dalšího průvodce vykouzlilo téměř úplné ticho. Následoval krátký film o ostatních dolech, např. důl Rovnost, Eliáš, procházka po areálu a konečně i cesta pod povrch, do šachty, kde jsme byli upozorněni na plísně, jenž rašili z dřevěných podpěr a podle toho, co jsme slyšeli, bysme po požití nedoběhli k záchodu. Výstraha fungovala spolehlivě, stěn se nikdo ani nedotkl. Po skončení této výpravy jsme se odebrali do kempu, kde jsme se ubytovali. Pánové (ale ze začátku i dámy) se zhostili míče, branek a fotbalového hřiště a celý večer, s přestávkou na večeři, se bavili hrou. Večerka v půl jedenácté se nezdála být problémem, koneckonců energie ani moc nezbylo. Budíček v sedm hodin taky moc nebolel, jen ze slibované rozcvičky a běhání po lese (díkybohu) sešlo. Tudíž program byl jasný: sbalit se, uklidit a vyčkávat na snídani. Pár pokojů si sice vysloužilo slib, že za trest budou uklízet autobus, ale jinak byly pokoje před snídaní  vesměs uklizené. Poté jsme se vydali autobusem do SOOSu. Zde jsme si mohli prohlédnout bublající rašeliniště a několik rostlin bolševníku velkolepého. Poté jsme se přesunuli do Františkových lázní. Tady jsme pro změnu měli rozchod na oběd. Většina lidí volila pizzerii nebo kavárnu pár kroků od místa rozchodu, ono se toho také moc jiného sehnat nedalo. Jak jsme brzy zjistili, Františkovy Lázně jsou pouze hotelové město. Takže žádné stánky s kebaby, prodejny potravin nebo obyčejné cukrárny. Po obědě ve Františkových Lázních nás bus odvezl do Mariánských Lázní. Tady na nás čekala výstava miniatur českých památek. Na prohlédnutí všech exponátů jsme měli hodinu, ale většina to zvládla za půl. Zbylých půl hodiny jsme blbli na dětském hřišti, kde jsme uspořádali závody na odrážedlech, kolech a dokonce i na bezkolečkových  židlích. A pak už jsme jeli domů. Cesta trvala hrozně dlouho, asi tři hodiny. Ale to nevadilo, ti, co měli ještě nějakou sílu si povídali, ti kteří byli po výletě unavení spali. Nakonec jsme konečně přijeli na parkoviště u výstaviště v Budějovicích, kde si nás vyzvedli rodiče nebo jsme šli domů sami. Myslím, že jsme si všichni výlet užili a máme vzpomínky alespoň na další dva roky, a to díky panu Dvořákovi, paní Křížové, panu Günzelovi a paní Týmalové. Děkujeme 

Veronika Piskořová