Když jsem v dubnu vyplňovala přihlášku na letní tábor do Gruzie, brala jsem to z půlky jen jako pouhou legraci. I když jsem se dostala do užšího kola výběru, stále jsem si nedokázala představit, že bych měla na čtrnáct dní odletět až k pomyslným hranicím Evropy. A když mi přišly výsledky pohovoru, který jsem s organizátorkou kempu vedla přes internet, tvrdící, že jsem přijata, nemohla jsem tomu uvěřit, ale začala jsem ukazovat svým příbuzným na mapě, kam se to vlastně chystám.

European Summer School Camp in Georgia je projekt financovaný Evropskou unií. Cílem letošního kempu bylo shromáždit 100 mladých studentů, který se starají o své okolí, jsou aktivními dobrovolníky anebo se jiným způsobem snaží se měnit věci k lepšímu. Tábor vítal především studenty ze zemích Východního partnerství a pár míst bylo držených i pro nás, z Evropské unie.

A než jsem se nadála, letěla jsem, jako jediná reprezentantka České republiky, směr Praha-Tbilisi. Z Tbilisi na mě čekalo auto a hurá ještě do města Kachreti, kde jsem se konečně ubytovala v hotelu, v němž byl tábor uspořádán.

Financování projektu Evropskou unií přineslo samozřejmě velkou výhodu – tábor mi zaplatil letenky do Gruzie, stejně tak jako ubytování a stravu na celých těch 14 dní. A to, že měl hotel tři bazény, byla obrovská výhoda, když v Kachreti nepříjemně pražilo slunce!

Během 14 dnů jsme se zabývali rozličnými tématy (celý projekt byl samo sebou v angličtině) jako je například „youth work, participation and youth policy“, ale řešili jsme i hodnoty, jež sebou nese členství v Evropské unii, učili se vytvářet naše vlastní projekty nebo sepisovat a následně i přednášet veřejný projev. Diskuze, videa, projekty, proslovy, na tom všem jsme pracovali během našeho pobytu.

Mimo jiné jsme se dozvěděli i něco o samotné Gruzii a také o ostatních zemích, z nichž studenti přijeli. Arménie, Ázerbájdžán, Moldavsko, Ukrajina, Bělorusko, Bulharsko, Lotyšsko, Polsko, Velká Británie a Irsko, všechny tyto země jsme si vzájemně představili během takzvaných kulturních večerů. A tak jsme i se učili tradiční moldavský tanec, ochutnávali arménské sladkosti nebo zpívali lotyšské skladby.

Poznat tolik rozličných mladých lidí, kteří jsou odhodlaní pomáhat svému okolí, kteří se třeba ve svých zemích ani nesetkávají s takovou dávkou demokracie jako my tady a kteří se přesto, a právě proto, snaží být své zemi co nejvíce nápomocní, bylo neuvěřitelně inspirující, motivující a naučilo mě to toho mnohem více, než můžou tyhle řádky prozradit.

Dovolím si tedy dát malou radu. Až při brouzdání na internetu narazíte na nějakou podobnou přihlášku, zkuste to, třebaže zprvu jen tak. Možná se podíváte do jiné země, okusíte odlišnou kulturu, dozvíte se něco nového a kdo ví, můžete se vrátit domů s hlavou plnou nápadů a touhou pomáhat. A to za to přece stojí, ne?