V první polovině Divadelního týdne na České odehrál soubor divadla poezie dvě představení svého Rilkeho. V aule Gymnázia Česká tak vznikl nový divadelní prostor a hned ožil nejen naléhavou poezií skrze voice band a sóla souboru, jejich stylové a stylizované kostýmy a sevřenost a nadčasovost příběhu. Překvapil a ohromil též zbrusu novým světelným designem a dovedností týmu, který jej tvořil  v precizním souladu s miniaturními obrazy této básnické prózy. A diváci byli potěšeni i  improvizovanou kavárnou se skromným, ale milým občerstvením.

Pražský rodák a německy píšící autor Rainer Maria Rilke proslul jako lyrik osobité obraznosti, kterou v plné míře projevil i v této neobyčejné básni tragického osudu mladičkého pána z Langenau. Jelikož se příběh, tak jak ho autor zrekonstruoval ve své básnické obraznosti, odehrává za Velké evropské války s Turky v roce 1663, nemusí být všechny detaily běžného všedního dne vojáka pověřeného funkcí praporečníka dnešnímu čtenáři či divákovi zřejmé. Co však zřejmé je, tomu snadno porozumíme: tento voják je mladičký, jeho osmnáct let je jeho první štít, přátelství, které nalézá, je druhý. Láska, která ho přepadne, ho však natolik odzbrojí, že se nakonec vskutku vřítí do lítého boje až hrdinsky bezhlavě. A smrt si ho vezme, neboť jinak nelze.

Zastavme se však u obsazení, které tak přesně vycítilo souznění osobností herců a jejich postav. Tomáš Smrčka coby kornet Rilke a Hynek Král jako jeho vojenský druh. Jakoby jen naznačovali: sílu emocí, tak okatě nedávaných najevo, ale tak silně prožívaných, náznaky v pouhých gestech či letmých pohledech, skrytých za tuhou disciplínou vojáka. Martin Rozkopal – jeho Smrťák je všudypřítomný, tichý společník, on jediný ví, ale stejně nemůže změnit cestu, kterou člověk svými emocemi a následnými činy zvolí. I kdyby chtěl. A pak je tu symfonie lyricky něžných, altově vášnivých, křehkých i silných hlasů tohoto hlasového orchestru - chorus, sbor dívčích a mužných hlasů, doprovázející korneta na jeho cestě k lásce a smrti. S lehkostí a radostí nastoupí do této hry, vášnivě prožívají její peripetie a s bolestnou tíhou sledují kornetovu neúprosnou cestu až do samého konce. Díky vám, Adame, Alice, Jano, Jolano, Kájo, Kačko, Lucko, Matyáši, Terko, Vando a Verčo!

Ach Rilke, budeme si přát to vše ještě aspoň jednou vidět a slyšet – vždyť je to poezie, která při každém novém čtení slibuje nové vhledy a obrazy, nové porozumění, a tedy i zážitek pro tzv. náročného diváka, který při každém dalším zhlédnutí rád objevuje to, co doposud zůstalo utajeno. Stejně jako interpreti – v každém slově, rýmu, či obrazu objevovali nové prožitky, vášně a slabůstky povah a osudů svých postav.